D01 – Odlet, aneb už jsme rodina

Se Zdeničkou jsme v úterý oba ještě pracovali, balení tedy probíhalo do pozdních nočních, respektive spíše ranních hodin. Ráno nás kromně cestovní horečky kolem sedmé budila i otravná moucha. Já jsem ihned, jako muž poslední chvíle, začal dohánět resty, včetně nasazovní oken namísto antikumářích mříží a především usilovně hledat veškeré součásti své cestovní výbavy.

Na letiště jsme cestovali s Profi taxi. Krásný nový černý superb disponoval kromně mírně těžkého vzduchu a modrého majáku i velmi upovídaným řidičem / vojájem. Za těch pár minut nám stačil ukázat své fotky ze základní i lecjaké další vojenské služby, fotku svého obojživelného bojového vehiklu, nabídnout ke koupi tanky a jinou vojenskou techniku za cenu šrotu, udělat reklamu na různá zabezpečovací zařízení a dokonce i poyprávět o své 15 milionové veřejné zakázce pro ministerstvo zdravotnictví, v rámci které objíždí republiku s kamiónem obsahujícím obří maketou kuchyně.

Na letišti nás čekalo velmi milé překvapení v podobě mé maminky, která nám přišla osobně zamávat a popřát šťastnou cestu. Pro štěstí jsme návdavkem dostali navíc každý jeden čtyřlístek. Po rychlém kafču, třech cigaretkách, krátkém popovídání a dvou final callech jsme už seděli pohodlně v letadle a po krátké instruktži, ve které nesmělo chybět „… breath normally …“ jsme vyrazili směr Amsterdam.

O hodinu a 703km později nás čekalo mírně nemilé překvapení. Jelikož je let z Amsterdamu zcela plný, nemáme se Zdeničkou sedadla vedle sebe. Po několika drobných intervencích se dovídáme, že se musíme dohodnout až v letadle, plus že vedle Zdeničky by snad měl sedět nějaký single pán. Na palubě nás přivítali velmi milé letušky. Zdenička ihned zahájila, že je na honnemoon a že nutně potřebuje najít „… the single man …“. Letuška ihned vyrazila a o chvilku později již přivádí usměvavého single pána, který si se mnou velmi ochotně vyměnil místo. Když jsme se usazovali, všichni se na nás trošku divně dívali. Zajímalo by mne, co jim letuška navyprávělaJ.

Do Amsterdamu nám ČSA běhm hodinového letu nabídlo jen suché cracery. Žranice nás však čekala v 10 hodinovém letu s KLM. Výborné jídlo, které chodilo v akorát dlouhých intervalech bylo velmi příjemným doplněním sezení s více než štědrým prostorem na nohy.

V Miami nás přivítal strohý imigrační úřední. Kdy jsem se ho zeptal, zde můžeme u jeho stolku stát se Zdeničkou společně, odvětil nezdvořile také otázkou, „jste rodina?“ Se Zdenkou jsme se na sebe podívali a shodně odvětili, že vlastně už ano. Byl to zvláštní milý pocit prvně slyšet tuto otázku.