Ráno jsme si dali standardní sprchu a dychtivě na lačno vyrazili obdivovat krásy bývalého hlavního města Thajska. Pěšky jsme zvládli dva velké waty. Na ty vzdálenější jsme si najali tuktukáře (tuktuky tu vypadají lépe než v Bangkoku), který se posléze ukázal i jako poměrně schopný průvodce. Celkem s námi objel 5 watů a na závěr nás hodil do příjemně klimatizované restaurace.
|
|
|
Po obědě jsme vyrazili hledat krám s foťáky, kde by nám pomohli vyčistit zrcátko ve foťáku. Krám jsme našli, nicméně pomoc ne. Za to jsme při hledání našli hlavní ulici, poblíž které jsme před 4 lety bydleli s Martinem a pár malých temných uliček, skrz které se dalo projít pouze s klipem na nose.
Pak už jsme z posledních sil navštívili poslední wat a vyrazili na ubikaci opět balit a dát si vytouženou studenou sprchu. Jména watů, které jsme navštívili, jsem si sice nezapamatoval, ale všechny je máme vyfocené.
|
|
Jak v Thajsku, tak i v Laosu a Kambodže jsou pokoje s teplou vodou za příplatek. Nicméně vzhledem k teplému počasí a vodovodním trubkám, které většinou vedou někde pod střechou, jsme si chodili spíš stěžovat, že studená voda je málo studená.
Večeři jsme si dali v nedaleké restauraci. Otík byl moc spokojen. Hned po příchodu nás začali obskakovat tři pěkné Thajky, které se nám věnovali (obsluhovali) po celý večer.
Paní domácí jsme požádali o zavolání taxíka na nádraží. Posléze přijel obrovský stříbrný džíp řízený paní domácí a odvoz jsme měli nečekaně zdarma.
Vlak měl nečekaně téměř 2 hodiny zpoždění, které jsme si užili na tvrdých lavicích na nádraží společně s místními. Drobnou paniku v naší skupině způsobil výpravčí, který po odjezdu všech baťůžkářů přiběhl s hrůzou v očích a dotazem proč jsme nenastoupili do odjíždějícího vlaku. Brzo se ukázalo, že inkriminovaný vlak směřoval na sever a mi jsme správně vyčkávali na náš spoj na východ do Ubon Ratchatani.
Ještě před odjezdem stihla místní, na lavičce polehávající pani podrobit Zdenku křížovému výslechu, včetně otázek kolik hodin denně pracuje, co dělá, kolik vydělává, kolik má sourozenců, atp.
Když jsme naskočili do vlaku, bylo už rozestláno a v celém vagónu zbývalo jen několik málo volných míst, která se do posledního zaplnila. Vyšplhali jsme pod střechu vagónu na naše místa, vypili na nádraží zakoupenou láhev lokálního rumu Sang Som a uložili se na kutě.
Vzhledem k mému pozitivnímu vztahu k spánku nemohu napsat nic více o průběhu cesty než to, že cca 1 hodinu před cílovou stanicí nás probudil značný náraz. Dokonce mě to posunulo v posteli a lehce jsem se praštil hlavou do příčky mezi mojí a Zdenky postelí. To jak nám měnili lokomotivu. Škoda, že s námi nebyl Martin, ten by určitě měl spoustu poznatků 
.